Marek Novák

Potíže s webovou aplikací…

Nová adresa  www.mareknovak­.com.

Marek Novák

Posádková hudba Tábor – proklamace, hesla, skutečnosti…

Opravdu nechci hodnotit a soudit věci, kterým nerozumím a čas od času se i upřímně snažím, abych tak nečinil. Nedělám si iluze o tom, nakolik mi to vlastně jde. Přes veškerou snahu nejsem ke spoustě věcí apatický. Přemýšlím, myslím, hodnotím, snažím se pochopit souvislosti, najít nutnosti, vidět přínosy a nebýt povrchní….dělám si vlastní názory! A není tomu jinak ani v případě rozhodnutí o zrušení posádkové hudby Tábor, které je v mých očích jen těžce pochopitelné a kterého je mi opravdu líto…

Prosté zamyšlení

Člověku je až k pláči, když se skrze rozhodnutí snaží poznat ty jenž rozhodovali! Jak asi přemýšlí nad životem? Co jim říkají slova národ, stát, historie, tradice..? Politici, vysocí státní úředníci, všichni kdo v našich službách před nás předstupují v dobách zlých či v dobách oslav velkých událostí tohoto národa, ti všichni si berou často do úst slova o odkazech předků, o tom, z čeho vycházíme a na co navazujeme.

Mluví o duchovním srdci státu a potom ve jménu úspor bezmyšlenkovitě nechají zpřetrhat naše duševní propojení s tím co se občan snaží i cítit… Je těžké uvědomit si myslí, duší i tělem co opravdu znamenají slova, když ten co je vyslovuje jim i sám nevěří! Jinak by totiž nebylo možné, aby došlo k něčemu tak absurdnímu jako je zrušení posádkové hudby Tábor, orchestru špičkových muzikantů ze srdce husitství, kteří po desetiletí svým uměním dokázaly působit na naši mysl a jejichž hudba v nás evokovala pocity, které nám umožňovali, alespoň na chvíli cítit a pochopit váhu oněch slov…

Táborská hudba byla založena v roce 1963 a hrála tak bezmála půl století! Byla jednou ze čtyř posledních vojenských orchestrů v Česku. Pravidelně hrávala mši na sv. Václava při dnech české státnosti ve Staré Boleslavy a je jediným orchestrem, který něco takového dělal. (Jejich asi poslední akcí byla právě účast při návštěvě papeže 2009 „Stará Boleslav“).

Na různá pozvání hráli tito hudebníci i v zahraničí. Šířili dobré jméno českých muzikantů, zviditelňovali tak celé Česko i město Tábor a byli tou nejlepší reprezentací naší armády. Táborští na ně byli právem hrdi. Dokazovali to svými návštěvami chrámových koncertů a promenád, kterých posádková hudba odehrála nespočet.

A i samotní muzikanti hrající v tomto velkém dechovém orchestru si jejich velké přízně byli vědomi. Zažívali tak ve své profesi chvíle, které se už nikdy nebudou opakovat. Jako profesionálové přistoupili i k poslednímu koncertu, kterým chtěli poděkovat svému publiku v Táboře a důstojně se tak rozloučit se vším co pro mnohé posádková hudba znamenala.

Velký sál jihočeského městského divadla v Táboře byl zaplněn do posledního místečka a nečekalo se ani nic jiného. Hudebníci naposledy stáli před „svým" publikem a z každým dlouho neutuchajícím potleskem jim stále více docházela jedinečnost této chvíle i smysl onoho koncertu jenž byl obsažen slovem poslední! I ti co do ještě věřili, že se něco zlomí, prozřeli.

Postupně jsem pozoroval na pozadí akusticky profesionálního výkonu vizuální proměny nekompromisně hlásající smutek, skepsi a zklamání.

Cítil jsem to stejně silně jako vůni svých dětí, když se narodily! Byl jsem na jevišti před nabitým sálem součástí posledního lesku a fotografoval. Snažil jsem se ze všech sil, abych zachytil to co vidím i cítím a přitom se modlil, aby to v těch fotografiích bylo, protože to byla jediná a poslední šance, neboť souhra emocí zániku, podtržena slovem poslední se nikdy nemůže zopakovat. Bylo to pro mne teď a tady!

Když trumpeťák na konci na svou křídlovku začal troubit večerku naskakovala mi husí kůže a s posledními tóny jsem si uvědomil vlastní výdech.

Můj bratr odešel ve čtrnácti na vojenskou konzervatoř do Roudnice nad Labem. Vystudoval, oženil se a nastoupil, před sedmnácti lety, k posádkové hudbě Tábor. Několikrát jsem navštívil i jejich koncerty a cítil na vlastní kůži co se mnou dokáže dělat vážná hudba na živo v podání tohoto orchestru, zvláště pak při chrámových koncertech! Vždy to byl zážitek, pro mě umocněn tím, že „tam" hrál můj bratr.

Koncem července mi Míša zavolal a mluvili jsme o tom, že je rozhodnuto o konci posádkové hudby a co bude dál… Již dříve jsem si v myšlenkách pohrával s nápadem nafotografovat téma koncertu vojenské hudby Tábor. Jednou jsem se bratra vyptával jestli je nějaká možnost jak je dostat na koncert k nám do Bučovic a nikdy jsem žádnou z těch myšlenek nerozvinul a nedotáhl do konce a teď konec i myšlenkám…

V hlavě se mi okamžitě rozsvítil červený majáček. Kdy jindy než teď! Vše se domluvilo a já udělal něco co bych asi za celý život nikdy nerealizoval. Sbalil jsem si výbavu a ve středu 16.9 2009 po práci skočil do auta a uháněl na večerní poslední koncert do táborského městského divadla Oskara Nedbala.

Na 132 kilometru D1 mi v desetikilometrové koloně vyvřelo auto. Stál jsem v odstavném pruhu, sledoval na hodinkách nekompromisně ubíhající čas a v duchu opakoval „Bože prosím, teď ne!„. Zdálo se mi, že auto chladne příliš dlouho.

Konečně teplota klesla a já dolil do chladiče perlivou minerální vodu, protože jsem nic jiného neměl. Konečně jsem zaparkoval v Táboře u Jordánu v nadzemních garážích. Obhlédl jsem si divadlo těsně před tím, než začali přicházet první diváci.

Plné potemnělé hlediště potleskem přivítalo posádkovou hudbu a předstoupivšího dirigenta. Konferenciér vzkázal lidem, kteří rozhodovali :“Dokázali jste jediné, a to, že opět zvítězila hmota nad duchem!"

Nádherná věta, která obsahovala vše, a která sklidila zasloužené ovace. Dirigent pozvedl taktovku a s prvními tóny posledního koncertu se naše životy protkly.

Byl jsem na jevišti před nabitým sálem spolu s bratrem součástí posledního lesku a fotografoval. Snažil jsem se ze všech sil, abych zachytil to co vidím i cítím a přitom se modlil, aby to v těch fotografiích bylo, protože to byla jediná a poslední šance!

Marek Novák

(Posádková hudba Tábor oficiálně zanikla 31.12 2009)

Sněhová kalamita

Tak to meteorologům vyšlo! Předpověď „psího“ počasí a velkého přívalu sněhu, který nás zasáhl, byla bezezbytku pravdivá. Lidé mohli opět zanadávat na cestáře a údržbu silnic, ale nedělali to. Jako by jim bylo jasné, že ta situace zvládnout prostě nejde! Děti měli nepředstíranou radost a my ostatní nepředstíranou starost… Kdo mohl nevyjížděl s autem ani na krok, rušili se dojednané návštěvy, život se zpomalil a jaksi více uzavřel  v kruhu rodinném. A příroda čarovala. V pátek v noci zastavila příval sněhu a při –4°C spustila vytrvalý déšť, který přes den přešel v mrholení. Vše se pokrylo ledovým obalem. Stébla trav, stromy, dráty elektrického vedení i nezaparkovaná auta, která ráno samozřejmě nešla otevřít.

Vzal jsem si fotoaparát a šel v tom počasí udělat alespoň jednu fotografii toho co nám příroda nabídla pro potěchu oka. Šel jsem do polí za ves, kde jsem předpokládal vyšší trávu, která snad nezapadla sněhem. A řeknu vám, že chůze byla velmi obtížná! Každý krok se změnil v dupnutí, abych prorazil skoro třícentimetrovou desku ledu, která pokrývala včerejší sníh. Šlo to velmi pomalu, ale bylo to jediné řešení, jak neriskovat pád na absolutně hladké ledové desce a tudíž i možnost roz­bití fotoapará­tu. Byl jsem promočený od sněhu i deště a po fotoaparátu mi stékala voda, zatím co deštník, který jsem se snažil nad sebou držet, dostal po chvíli ledový povlak. Když jsem se takto dostal na místo, kde se různě klátil namrzlý plevel, byl jsem mokrý a prochladlý, že se mi ani fotografovat nechtělo. Do toho se zvedl vítr. Rozhoupal řadu namrzlých stromů.  Ledové slupky trav a větví začaly praskat. Sypaly se od shora dolů, přitom narážely a tříštily se o další větve. Byla to jemná a krásná zvonkohra! Chvíli jsem poslouchal ten koncert vody, mrazu a větru. „Nádherně vyladěné nástroje!“ Asi bych tam stál déle, oproštěn od starostí a nasával energii jedinečného okamžiku, kdyby se neozvaly mé promočené a prochladlé nohy.

Udělal jsem narychlo pár záběrů, abych neodešel úplně s prázdnou a vyrazil domů. V duchu mi bylo líto, že jsem nevydržel déle, že jsem nedokázal využít toho co mi bylo předestřeno, že mě zradilo tělo, že jsem nebyl lépe připraven! Ale všechny tyto myšlenky překrýval a zatlačoval prožitek koncertu přírody umocněn tím, že jsem byl na daném místě v daný moment sám, sám se sebou a svými myšlenkami. Brodil jsem se k cestě, necítil nohy a přesto mi bylo dobře na duši.

Na cestě se objevil nějaký táta s malým synkem.  Chlapeček stál a vyjeveně na mě koukal jak se brodím. Můj pohyb musel trochu připomínat robota! V levé ruce deštník, v pravé rozevřený stativ se zasunutými nožkami, na zádech velký batoh a šátek přes pusu. Levou nohu vytáhnout, zvednout, dupnout, pořádně došlápnout. Pravou nohu vytáhnout, zvednout, dupnout, pořádně došlápnout… a… „Tatíí kdo to JÉ!“ vyjekl překvapeně klučina. Tatínek na mě kouknul, změřil si mne pohledem: „TO? to bude fotograf!“ Měl jsem z jeho tónu neodbytný, ale příjemný pocit, že nás fotografy považuje za jediné marťany žijící na planetě…:-).

Marek Novák

ROK 2010

Tak tu máme Silvestr a přípravy na oslavy příchodu Nového roku vrcholí! Jako vždy to je čas rekapitulací a souhrnných, soukromých i firemních a­nalýz roku uplynulého a zároveň čas předsevzetí a vytčení cílů do roku nového. Chtěl bych Vám popřát, aby se nám ani z jednoho neudělalo zle, aby jsme své životy nesvazovaly mnohdy zbytečnými man­tinely všeobec­ného názoru, že tak to má být… Spoustu věcí jde dělat spousty způsoby a je v podstatě jedno co si druzí myslí! Žijeme jen jednou a na nápravy věcí, které jsme kdysi udělali špatně nám na konci nezbude čas. A tak si vyberme cestu, která nám i těm nejbližším kolem bude přinášet radost z toho dobrého co se nám podaří.

Mé plány pro rok 2010 jsou jednoduché – fotografovat! Čím dál častěji fotografuji portréty a je to práce, která mě baví. Postupně jsem pořídil mobilní ateli­érové vybavení.

Teď mi zbývá jediné a to vybudování ka­menného ateli­éru, který mi poskytne pracovní komfort, jež bude ku prospěchu i těm, kterým se mé práce líbí. Během ledna postupně nahradím fotografie ve fotogalerii „Portrét“, aby tato galerie odpovídala aktuálnímu způsobu práce. Lépe si tak budete moci udělat představu o kvalitě mých fotografií a celý web bude více zaměřen na portrét a ateliérovou tvorbu.

Ne nebojte se, nepřijdete o fotografie i jiných žánrů a o občasné články typu – „tady jsem byl“. Vždy se najdou věci, které budu chtít fotografovat a fotografovat budu! To mi také připomíná, že několik věcí či témat jsem vůbec nepublikoval. Budu je tedy s časovým zpožděním přidávat na web v průběhu roku 2010.

A doufám, že díky tomuto „přetlaku“ věcí budu zvládat pravidelnější přidávání aktualit natolik, že webový rok 2010 bude na mých stránkách daleko úspěšnějším než ten 2009.

Na závěr Vám chci poděkovat za přízeň a věrnou návštěvnost těchto stránek, díky které si stránky udržely slušnou návštěvnost i přes moji letošní webovou indispozici :) . Děkuji….

Marek Novák

Tábor, město historie…

Myslím, že tento nadpis není nadnesený. Historický význam jihočeského města Tábor je neoddiskuto­vatelný a neodmyslitelně spojený s husitstvím. Mimo tyto vyučované sou­vislosti je Tábor také velmi půvabným městem! Jsem člověk, kterému představa bydlení ve městě nahání husí kůži, ale bydlet v historickém centru Tábora bych rozhodně nějaký čas svedl.

Rád se toulám Táborskými uličkami a vzpomínky na Táborské slavnosti před deseti až patnácti lety patří k těm hezkým co mi život dal. Tehdy vypadaly slavnosti jinak než dnes. Tehdy návštěvník lehce nabyl dojmu, že je ve městě tak nějak navíc, že se město nachází v jiném časoprostoru a byli jste ovládnuti pocity pana Broučka při výletě do 14 století. Jízda si razila cestu davem s pokřikem „  U­volněte cestu pro hejtmana Žižku“ a ani na vteřinu jste nepochybovali, že když to hned neuděláte, budete sraženi koňmi!

Dnes už slavnosti nedokáží evokovat tyto pocity, neboť jasně cítíte a vidíte, že se účastníte před­stavení, které je tu pro vás. Vše je jasně dané, není prostor pro překvapení a návštěvník je zdrojem financí, oddělený od účinkujících mléčnou páskou, zátarasem či pořadatelskou službou, aby nedošel k úrazu. Ale Tábor pro mne své kouzlo neztratil a nikdy neztratí.

Marek Novák

Slavkov u Brna 2009

Výročí bitvy tří císařů je každý rok fotogenickou událostí a čím dál víc je na této akci ve Slavkově vidět lepší a lepší fototechnika  v rukou fotografujících­. Zkrátka při­bývá lidí, kteří přijíždějí na lov záběrů. Občas patřím mezi ně a do Slavkova v tuto dobu bez foťáku nejedu!

Letos jsem nehodlal lovit záběry a vyrazil jsem „jen“ na jarmark, který se v tuto dobu koná, přesto jsem sebou fotoaparát vzal…. a dobře jsem udělal. V zámecké zahradě nacvičovali některé jednotky manévry, aby na bojišti při rekonstrukci vše proběhlo v perfektním pořádku.

Takovou možnost dostat se tak blízko k vojákům na bojišti nemáte a tak jsem neodolal a udělal několik záběrů, které najdete ve fototogalerii. Vždy se vyplatí „táhnout“ nádobíčko sebou!!!

Marek Novák

HODY 2009

Hody 2009 v obrazech…

Nechci se hluboce rozepisovat o společenském významu folklóru a probírat psychologicko sociální důležitost k uvědomění si vlastní identity. Jsou to věci, které běžně nevnímáme a uvědomujeme si je například teprve tehdy, kdy se ocitneme v  cizím prostředí a začne se nám stýskat po domově.

Rád bych se však zmínil o těch samozřejmých a krásně povrchních věcech, které vnímáme v přítomný čas nejsilněji. O jídle, víně, radosti a vůních, které to vše doprovází. O nádherném vizuálním zážitku plném barev, kde převládá jasně červená jíž propůjčuje symboliku krev a oheň. Je to barva lásky, vášně i životní energie. O prostém životě, o střípcích, které ukládáme do své paměti, abychom pak jinde z nich mohli být živi…

To je totiž to, co se snažím do svých fotografií dostat. Někdy úspěšně, jindy méně úspěšně. Pokud se vám však, byť jen jediná z nich, přes sítnici oka nesmazatelně vryje do paměti, pak svůj účel splnila!

Marek Novák

PS: Další fotografie můžete vidět v menu GALERIE / HODY 2009. Zde si můžete i vybrat fotografie, které chcete nechat udělat. Cena 1ks fotografie 10×15 = 15,–Kč. Pokud máte nějaké dotazy napište mi e-mail, nebo zavolejte.

KRÁSA LEDU

KRÁSA LEDU

Někdy k tomu, aby vznikly hezké dekorativní fotografie pomůže „náhoda“. Ale existuje náhoda? Náhodný je jev beze smyslu a jev bez příčiny?!  Tak tedy co ony fotografie ledu, které vám tu předkládám? Jsou dílem náhody? Ne! Totiž ještě včera jsem si myslel, že ano, ale potom jsem si položil onu otázku a soustředil se na pohnutky, které mne vedly až k výsledným fotografiím.

Vzal jsem psa (Labrador Ronn) na procházku a šel s ním na pole, kde se každý rok vytváří vlivem tání a opětovného zamrzání velké ledové plochy. Chtěl jsem zkusit, jestli mě už led unese. Musel jsem se pohybovat opatrně, protože led při nerozvážném pohybu praskal. Výhoda zamrznutého pole je ta, že se nemáte kam propadnout. I když stát do půlky lejtek ve vodě není také nic příjemného a už jsem letošní zimu měl tu čest….propadl jsem se ledem na říčce Litavě a bylo z toho parádní nachlazení. Pokud je led pevný, obvykle neujde pozornosti bruslícím dětem, takže brzy ztratí svou nedotčenost.

Ale letos počasí přálo. Několikrát tálo a znovu zamrzalo. Padal do toho všeho sníh, který následně z ledu zametal vítr a tak pořád dokola. Obrovské louže, které se vytvořily zabírají plochu asi 2000 m² . Při pozvolném zamrzání vytvořily plovoucí předměty a rostliny v ledu různé obrazce. Led zamrzal v několika vrstvách. Každá další byla průzračnější a uvěznila ve své hmotě spoustu bublinek. V čiré ploše také prosvítá barva rostlin, které se pod ledovým příkrovem nalézají. Některé znovu zamrzlé trhliny působí dojmem mohutných říčních koryt při pohledu z vesmíru. Obloha zatažená  vytváří jemné, nekontrastní difusní světlo. Odvolal jsem Ronna z ledu, protože nebral ohledy na tu zamrzlou krásu. Klouzal se po ledě a svými drápy působil nenapravitelné škody zrovna na nejméně vhodných místech.

Po cestě domů, na oběd, jsem už přemýšlel jak tohle nafotit. Jak přidám kontrast a saturaci atd… Ale po obědě se mi z vytopeného domova nechtělo. V duchu jsem si říkal, že to nafotím zítra, že hned po práci tam zaběhnu, že….. Potom jsem si vzpomněl na to, že ve fotografování přírody žádné zítra neexistuje, neboť pravděpodobnost identických podmínek je prakticky nulová. Zítra může svítit sluníčko! Zítra může sněžit! Zítra tam už můžou děti bruslit. Zítra můžu onemocnět. Věcí „ALE“ je velká spousta! A tak jsem se teple oblékl, vzal fotobatoh, stativ a pelášil. Udělal jsem dobře. Po hodině fotografování se zatáhlo ještě víc a počalo hustě sněžit. Večer začalo tát a druhý den dopoledne se už nedalo na led vstoupit – žádné zítra neexistovalo!!!

CO MÚŽETE NAFOTOGRAFOVAT DNES – ZÍTRA UŽ NEUDĚLÁTE!!!

Marek Novák

LES

„Les“ – je pro většinu lidí pouhé slovo. Vědí co znamená, jak to vypadá a občas přes nějaký jedou autem. Les však je v lidské historii zdrojem důležité suroviny již po tisíce let, ale také plícemi planety. Les má nespočet tváří a najdete v něm tisíce krásných míst a detailů. Je jako kaleidoskop . Jednotlivé střípky jež tvoří výsledné obrazce- světlo, povětrnostní podmínky, roční období, vegetační cyklus, všechny mají své pod a mezistupně. Místo, které jste již stokrát navštívili a nijak zvlášť vás neupoutalo, může za jiných podmínek skýtat spoustu inspirace.

Ale tohle vše samozřejmě platí pro přírodu všeobecně. Vůbec nejkrásnější umí příroda být za takových podmínek, kdy člověk vyhledává střechu nad hlavou, kdy se stahujeme do vyhřátých domovů, když ještě vychutnáváme sladkost spánku právě končící noci, nebo se již po cestě domů těšíme na večeři. Svým spěchem, či leností, se sami připravujeme o nádhernou podívanou, která je nám dnes a denně nabízena a servírována v tisíci variantách…

Ani nejdokonalejší fotografie na stěně obývacího pokoje nám nikdy nemůže plně nahradit prožitek, jenž by vaše mysl měla v onu chvíli, za daných podmínek, na daném místě!

Marek Novák

DEKORATIVNÍ FOTOGRAFIE SLUNEČNIC – (low-key)

DEKORATIVNÍ FOTOGRAFIE SLUNEČNIC

Protože je v Bučovicích, pro opravu, uzavřena silnice E 50, musím jezdit každý den do práce objížďkou. Teď již po několika měsících oprav je v objížďkách trochu na vybranou, ale na začátku podzimu tomu tak ještě nebylo. A protože cesta vedla okolo lánu kvetoucích slunečnic, dostal jsem nápad vytvořit dekorativní fotografie se slunečnicemi. Když byly rozkvetlé tak akorát (snad zemědělci prominou), uřízl jsem několik rostlin různého stupně květenství a převezl do svého sklepního ateliéru. Rostliny jsem postavil do připravených nádob s vodou, abych zpomalil vadnutí. Vytvořil jsem si jakýsi stojan, který mi měl usnadnit aranžování, vybavený ještě různými sponkami a gumičkami.

Když byla „kytice“ naaranžovaná, rozsvítil jsem fotografickou lampu – 500 W – změkčenou pauzovacím papírem a pomocí odrazné desky a jednoho stínidla jsem scénu nasvítil. Dá se tak pracovat necelou půlhodinku, protože slunečnice vlivem tepla z lampy začnou záhy uvadat. Když jsem, ale nechal rostliny ve vodě a temnu na hodinu, či hodinu a půl, znovu nabraly svou krásu. Celé to jde za den zopakovat několikrát a výsledkem jsou vizuálně zajímavé fotografie, které mohou pěkně doplnit stěny interiéru.

PS: Po odfotografování jsem zanechal rostliny v ateliéru úplně povadlé a vyčerpané, ale když jsem se za dva dny vrátil a rozsvítil, našel jsem místo svěšených vypelichaných klacků rovné a vztyčené slunečnice! Jen „jádro květů“ bylo vegetačně o pár dní starší a pod rostlinami ležel napadaný pyl. Zato to ale celé medově vonělo…

Marek Novák